Má drahá babička

Ukazuju babičce fotky z Istanbulu. Na jedné jsou dva malí chlapečci ve svátečním oblečení s maminkou.
Já: "To sem fotila, protože prý zrovna byli na obřízce, a proto sou tak oblečení."
Babička: "Cože?! No to je hrozný!"
- "Co je na tom hrozný?"
- "No a to dělají jako kvůli náboženství?"
- "No, jo."
- "Hum, chudáci malí, to musí hrozně bolet a vždyť je to takový barbarský."
- "Proč by to bylo barbarský? Dělaj to i z hygienickejch důvodů a dělá se to i u židů."
- "Cože? I židi obřezávaj holčičky? To sem nevěděla.."

Pozn.: V Turecku se proboha žádná ženská obřízka nedělá. Navíc to nesouvisí s náboženstvím, ale s kulturou. A pokud se nepletu, týká se to především Afriky, a to její černé části.

Proč blog o Turecku

Zprostředkovat někomu zážitky z Portugalska, nebo dejme tomu i z Brazílie, mi v porovnání se snahou o to stejné z Turecka, přijde dost jednoduché, mj. proto, že latina je in a muslimové jsou všichni zlí teroristi. O to víc mě to mrzí, protože mě ta země fascinuje a občas mám pocit, že vlastně nemám s kým se o to podělit. Můj bratr například prohlásil, že co je to za zemi, když vám tam useknou ruku za krádež auta. Pořád nějak doufám, že si dělal srandu (taky doufám, že Vám nemusím vysvětlovat, že to se děje jen někde v arabských zemích, a s těmi já zatím nemám nic společného - prosím Vás, pro ty, co propadli tomuhle obrovskému omylu, Turci nejsou Arabové a arabštině ani vůbec nerozumí, patří mezi turkické národy a jsou na to patřičně hrdí).

Vadí mi, kolik existuje předsudků a stereotypů týkajících se Turecka, a nejspíš to je hlavním důvodem k vytvoření tohoto blogu. I když někdy jsou ty předsudky tak silně zakořeněné, že Vás lidi prostě neposlouchají, jak jsem si už všimla. Dalším velkým důvodem je, že jsem se ještě nikdy nesnažila porozumět tak odlišné kultuře, dostat se jí pod kůži, objevit ji pro sebe. Občas zažívám menší kulturní šoky, což je pro mě nové. Asi i proto mě to tak baví.